...a že před světem mě žádnej nechrání,
v každým záblesku tě hledám dál,
mlha přede mnou kde významě se chechtá šedá,
nebo možná černý svědomí,
jásá tam,kde já to vzdávám...
Lucie Vondráčková- Úplně down
v každým záblesku tě hledám dál,
mlha přede mnou kde významě se chechtá šedá,
nebo možná černý svědomí,
jásá tam,kde já to vzdávám...
Lucie Vondráčková- Úplně down
Milý P.,
možná jsem si lhala do kapsy,když jsem doufala,že pár omluv něco změní. Nemůžu si ale pomoci a to,že ta bolest je otevřená a že vím, že jsi mi stále neodpustil, kousek po kousku sžírá mé srdce. Nedokážu se pořádně na nic soustředit,každý i velkolepější zážitek,mi příjde šedočerný a spíše jakoby za zástěnou mého života. Připadám si jako loutka,se kterou si někdo hraje a kdykoliv, když mi cukne ručičkou natolik,abych si sama sobě vlepila facku, směje se mi. Chechtá se, jako záporná postava v trapných akčních filmech. Ponurý ton v mích myšlenkách mne bodá a já se schovávám za pokrývku trapných úsměvů, objetí a řečí,co stejně nedávají smysl. Vím,že málo z toho,co řeknu dává smysl. Baví mne hrát si na hloupou, na někoho,kdo nechápe nic a plácá kraviny. Aspoň tak,když omylem prořeknu něco, co je uvnitř mého nitra a co nechci,aby někdo věděl, tak lidé myslí, že to byla další nadhodilá poznámka a dál se to nerozebírá. Je to výhoda? Já ti nevím. Celý život mě všichni vidí tak nějak... stejně. Pořád ta samá švihlá a hloupá holka. Problém je nejspíš v tom,že já si tak nepřipadám. Že uvnitř sebe nosím myšlenky, které možná i smysl dávat mohou. Smích bolí, když duše trpí. Řekni mi, kdo z okolí by do mne řekl, že čtu Shakespeara? Že píšu poezii? Že po tom,co se s tebou pohádám o naprostý kravině brečím na záchodě? Že dost často ten úsměv jen skrývá slzy co se derou do očí? Že bych si přála mluvit jako tenkrát,používat tak opuletní a květnatou řeč jako Romeo a Julie? Že doma vypočítávám úkoly z matiky, který naschvál vyhodím do koše, i když vím, že výsledky jsou dobře? A že mě štve, jaká jsem, že si uvědomuju jak vyčerpávající musí být v mé přítomnosti a toužím po tom to změnit? Bohužel, názor lidí na mne už nezměním. Chovám se tak,jak oni očekávají. Že to není správné? Kdo ví...
možná jsem si lhala do kapsy,když jsem doufala,že pár omluv něco změní. Nemůžu si ale pomoci a to,že ta bolest je otevřená a že vím, že jsi mi stále neodpustil, kousek po kousku sžírá mé srdce. Nedokážu se pořádně na nic soustředit,každý i velkolepější zážitek,mi příjde šedočerný a spíše jakoby za zástěnou mého života. Připadám si jako loutka,se kterou si někdo hraje a kdykoliv, když mi cukne ručičkou natolik,abych si sama sobě vlepila facku, směje se mi. Chechtá se, jako záporná postava v trapných akčních filmech. Ponurý ton v mích myšlenkách mne bodá a já se schovávám za pokrývku trapných úsměvů, objetí a řečí,co stejně nedávají smysl. Vím,že málo z toho,co řeknu dává smysl. Baví mne hrát si na hloupou, na někoho,kdo nechápe nic a plácá kraviny. Aspoň tak,když omylem prořeknu něco, co je uvnitř mého nitra a co nechci,aby někdo věděl, tak lidé myslí, že to byla další nadhodilá poznámka a dál se to nerozebírá. Je to výhoda? Já ti nevím. Celý život mě všichni vidí tak nějak... stejně. Pořád ta samá švihlá a hloupá holka. Problém je nejspíš v tom,že já si tak nepřipadám. Že uvnitř sebe nosím myšlenky, které možná i smysl dávat mohou. Smích bolí, když duše trpí. Řekni mi, kdo z okolí by do mne řekl, že čtu Shakespeara? Že píšu poezii? Že po tom,co se s tebou pohádám o naprostý kravině brečím na záchodě? Že dost často ten úsměv jen skrývá slzy co se derou do očí? Že bych si přála mluvit jako tenkrát,používat tak opuletní a květnatou řeč jako Romeo a Julie? Že doma vypočítávám úkoly z matiky, který naschvál vyhodím do koše, i když vím, že výsledky jsou dobře? A že mě štve, jaká jsem, že si uvědomuju jak vyčerpávající musí být v mé přítomnosti a toužím po tom to změnit? Bohužel, názor lidí na mne už nezměním. Chovám se tak,jak oni očekávají. Že to není správné? Kdo ví...
Zítra odjíždím na 14 dní na tábor. Bojím se. Na druhou stranu, je tak trošku jedno,kde se trápím. Stále je to stejná bolest. Stejná zátěž na srdci a duši. Vidím to. Budu se smát jako idiot,abych někomu ty dny nezkazila a večer padnu naprostým vysílením. Good luck, baby.
Moc mi chybíš.
Bez tebe je všechno jen jako pustina.
Ozvy se,prosím.
Mám tě ráda.
Ta,co tě vždycky otravovala,když jsi se chtěl vzdělávat.
Bez tebe je všechno jen jako pustina.
Ozvy se,prosím.
Mám tě ráda.
Ta,co tě vždycky otravovala,když jsi se chtěl vzdělávat.