close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Už si zvykám že tě nemám...

30. července 2011 v 1:54 | Piko |  Těch pár slov...
...a že před světem mě žádnej nechrání,
v každým záblesku tě hledám dál,
mlha přede mnou kde významě se chechtá šedá,
nebo možná černý svědomí,
jásá tam,kde já to vzdávám...
Lucie Vondráčková- Úplně down
Milý P.,
možná jsem si lhala do kapsy,když jsem doufala,že pár omluv něco změní. Nemůžu si ale pomoci a to,že ta bolest je otevřená a že vím, že jsi mi stále neodpustil, kousek po kousku sžírá mé srdce. Nedokážu se pořádně na nic soustředit,každý i velkolepější zážitek,mi příjde šedočerný a spíše jakoby za zástěnou mého života. Připadám si jako loutka,se kterou si někdo hraje a kdykoliv, když mi cukne ručičkou natolik,abych si sama sobě vlepila facku, směje se mi. Chechtá se, jako záporná postava v trapných akčních filmech. Ponurý ton v mích myšlenkách mne bodá a já se schovávám za pokrývku trapných úsměvů, objetí a řečí,co stejně nedávají smysl. Vím,že málo z toho,co řeknu dává smysl. Baví mne hrát si na hloupou, na někoho,kdo nechápe nic a plácá kraviny. Aspoň tak,když omylem prořeknu něco, co je uvnitř mého nitra a co nechci,aby někdo věděl, tak lidé myslí, že to byla další nadhodilá poznámka a dál se to nerozebírá. Je to výhoda? Já ti nevím. Celý život mě všichni vidí tak nějak... stejně. Pořád ta samá švihlá a hloupá holka. Problém je nejspíš v tom,že já si tak nepřipadám. Že uvnitř sebe nosím myšlenky, které možná i smysl dávat mohou. Smích bolí, když duše trpí. Řekni mi, kdo z okolí by do mne řekl, že čtu Shakespeara? Že píšu poezii? Že po tom,co se s tebou pohádám o naprostý kravině brečím na záchodě? Že dost často ten úsměv jen skrývá slzy co se derou do očí? Že bych si přála mluvit jako tenkrát,používat tak opuletní a květnatou řeč jako Romeo a Julie? Že doma vypočítávám úkoly z matiky, který naschvál vyhodím do koše, i když vím, že výsledky jsou dobře? A že mě štve, jaká jsem, že si uvědomuju jak vyčerpávající musí být v mé přítomnosti a toužím po tom to změnit? Bohužel, názor lidí na mne už nezměním. Chovám se tak,jak oni očekávají. Že to není správné? Kdo ví...
Zítra odjíždím na 14 dní na tábor. Bojím se. Na druhou stranu, je tak trošku jedno,kde se trápím. Stále je to stejná bolest. Stejná zátěž na srdci a duši. Vidím to. Budu se smát jako idiot,abych někomu ty dny nezkazila a večer padnu naprostým vysílením. Good luck, baby.
Moc mi chybíš.
Bez tebe je všechno jen jako pustina.
Ozvy se,prosím.
Mám tě ráda.
Ta,co tě vždycky otravovala,když jsi se chtěl vzdělávat.
 

Asi něco na začátek...

28. července 2011 v 21:40 | Piko |  Těch pár slov...
Milý P.,
možná už jsem naprosto zešílela a nebudu popírat,že myšlenkami na tebe. Když jsem včera večer seděla v obývacím pokoji naprosto sama, všude kolem se rozprostírala tma a mě zase popadla deprese. Všechno mi tě připomínalo. Hlavou se honily vzpomínky a já se třásla. V ten čas mě toho hodně došlo, i když né všechno, protože to bez tvého vysvětlení asi nikdy nezjistím. Ostatně, v tu dobu mě napadla jedna potrhlá myšlenka. Založím si blog a budu ti psát vzkazy. Nikdy jsem nevěřila na osud a lidem,kteří ano,těm jsem se vysmívala. Možná se měním. Protože právě jen osud by dopomohl k tomu,abys tuto zatoulanou stránku našel mezi ostatními, mnohem zajímavějšími a kvalitními. Možná,kdyby sis to přečetl, pochopil bys aspoň zlomek mé duše, která je jiná než ta, co dávám najevo. Sám si mi řekl, že jsem jiná,než se chovám. A já sama to vím. Mezi ostatními,sponntání, otravná a kraviny vyvádějící holka, co nemá strach komukoliv říct cokoliv. Když jsem sama doma,nechápu to. Mám strach. Připadám si tolik sama. Jako by se mi všichni už odcizili. A já neměla nikoho. Psycholožka mi řekla, že trpím pocity úzkosti, že mohu být maniodepresivní (mám přehnané stavy euforie a hluboké deprese). Jsem cvok? Jsem cvok do tebe?
Často,když nemůžu spát, celou noc se dívám na měsíc. Ano, měl jsi pravdu, je výjmečný. Co záleží na tom,zda svítí sám nebo ne? Stačí vnímat jeho krásu, dokonalost. Zažil toho už mnoho. Viděl spousty generací, ví toho mnohem víc,než celé lidstvo. Možná z věděckého hlediska nemá mozek a city, ale z pohledu umělce ano. Viděl jak Shakespeare uváděl poprvé Romea a Julii a jejich žal jak proťal celé publikum, zahlédl E.A. Poea, upíjejícího se do bezvědomí. Vnímal Christianu ,když se rozhodla poprvé po konzertě si s Kuřátkem píchnout první dávku heroinu, i když si dala zlatou ránu a myslela,že umírá. Postřehl Maxe, žida jenž uprchal před nacisty i jak Zlodějka knih vzala svou první kořist na pohřbu svého bratra. Plakal, když Ježíše přitloukali na kříž.
Přála bych si, zase být v tvém náručí, cítit to nekonečné bezpečí jako když jsi mně poprvé objal. Přes všechny slzy a bolest, když jsem propadla depresy jsem tenkrát cítila i štěstí a pocit sounáležitosti. Myslela jsem,že i přes všechny ty rozdíly co mezi námi jsou můžueme být přátelé. Všechno se ale pokazilo, a to už bohužel nezměním. Mrzí mne to. Lituji toho,jak jsem se chovala. Kdybych mohla vrátit čas, udělám to a všechno napravím. Bohužel, stroj času nikdy mít nebudu, takže teď mám jen chabou naději,že mi jednou dokážeš odpustit a znovu se mi podívat do očí. Ale já budu čekat. Ať to znamená jakoukoliv dobu.
Nikdy mi nešlo o to, mít tě jako člověka, jako kluka. Přála jsem si,abychom mohli být přátelé. Protože, vždy se mi líbila slova,která vypouštíš do světa. Mají nějakou váhu, nějakou pravdu, i když né vždy. Nikdo není dokonalý, vím,že ani ty ne, i když jsem ti to jako opilá řekla. Popravdě, znám na tobě hodně věcí, za které bych tě, kdybys byl někým jiným asi i nenáviděla. I přes to si tě moc vážím.
Když jsem na tebe byla hnusná, sarkastická a jázlivá ve škole, nesnášela jsem za to sama sebe. Vím proč jsem se tak chovala. Záviděla jsem ti tvojí moudrost. V podstatě to,jaký seš. Že toho tolik dokážeš. A že máš trpělivost se učit. To já nikdy nedokázala. Vidím,jak jsme každý jiný. Možná můžu skutečně jen doufat, že mi odpustíš a vylévat svoje pocity do blog-deníčku.
Nejspíš je to zoufalé,psát sem vše a myslet si,že si to přečteš a že pochopíš,jak mi bez tebe je. Jak mi je,když všechno co se stalo je pořád otevřené a já stále nevím, proč ke mne cítíš takovou zášť. Hrát šachy sám se sebou,to je ale taky pěkně zoufalé. Náhodou, není v každém z nás kousek zoufalce?
Mám tolik otázek a žádnou odpověď. Déšť tu hlasitě bubnuje do parapet,ale říct mi co bude dál nemůže. Ani blesk protínající oblohu dnes mou náladu nevylepší. Chybíš mi. Moc mi chybíš...
Ta,co tě bude mít přese všechno ráda.

Kam dál

Reklama